Rozhovor s Olgou Kosíkovou
Muzeum a galerie v Prostějově vydalo na konci roku 2022 za podpory Olomouckého kraje reprezentativní publikaci "Ze svatého koutu světnic", katalog lidových podmaleb na skle navazující na výstavu "Malované nebe. Restaurované podmalby na skle", která byla v prostějovském muzeu zahájena o rok dříve. Unikátní soubor podmaleb z prostějovské sbírky mohl být vystaven díky trpělivé práci konzervátorky Olgy Kosíkové, která se restaurování lidových podmaleb na sklo věnuje téměř čtyři desetiletí své profesní dráhy. Přečtěte si rozhovor s Olgou Kosíkovou o její celoživotním povolání a specifikách práce s tak jedinečným materiálem, jako je malba na skle.
Jak jste se k restaurování podmaleb dostala?
V letech 1989-1991 jsem absolvovala specializační pomaturitní studium konzervace a restaurování při Ústředním muzeologickém kabinetu Národního muzea v Praze. Při výběru tématu a sbírkového předmětu, který zpracuji jako svoji závěrečnou práci, jsem si zvolila lidové podmalby na skle. Věděla jsem, že v prostějovském muzeu je poměrně rozsáhlá kolekce obrázků na skle, která je ve velmi špatném stavu a nikdo se jí nevěnuje. Takže to byla velká motivace získat při studiu v Praze potřebné znalosti a zkušenosti a začít se těmto skvostům lidové kultury věnovat.
Co je na restaurování podmaleb nejtěžší? Co Vás na této práci naopak těší?
Sklo podmaleb je velmi tenké, křehké, různě zvlněné či prohnuté, barevná vrstva bývá značně degradovaná, nesoudržná se sklem a odpadává. Takže naučit se zacházet s tímto velmi zranitelným materiálem je asi to nejtěžší. Velmi problematické je odstraňování předchozích neodborných zásahů, většinou celoplošných přelepů naklíženým papírem a slepení rozbitých částí klihovou lepicí páskou na malované straně. A co mě těší? Když se mi podaří zrestaurovat obrázek zářící barvami, tak jak byl namalován třeba před 200 lety, ze zdánlivě beznadějně vypadající hromádky střepů, která už byla určena na odpis.
Můžete čtenářům popsat proces restaurování podmaleb?
Restaurování podmaleb na skle je souhrnem mnoha odborných úkonů, vyžaduje pečlivost, přesnost, trpělivost, cit pro křehký materiál a znalost techniky malby na skle. Pracovní proces začíná demontáží, kdy se odstraní zadní krytí podmalby dřevěnými destičkami, dýhami, popř. kartonem. Někdy bývá zadní strana přelepena hrubým režným plátnem. Sklo s podmalbou se opatrně vyjme z rámu a podrobí se průzkumu stavu a poškození, podle toho se určí další postup. Pokud je barevná vrstva nestabilní, uvolněná, musí se nejprve zafixovat ke sklu, aby neodpadla. Pak se může přistoupit k procesu čištění, které se provádí velmi obezřetně po zkoušce rozpustnosti barev. Po vyčištění se celá plocha barevné vrstvy zakonzervuje. Následně se provádí napodobivá retuš chybějící barevné vrstvy. Pokud je podmalba rozbitá na více částí, je dobré malé části slepit do větších celků, na těch provést retuš, potom teprve sestavovat a slepovat podmalbu v celek. Samostatně se restaurují rámy, ty většinou bývají ve velmi špatném stavu, poškozené od červotoče, rozeschlé a rozviklané v rozích a v mnoha případech byly zřejmě i příčinou poškození podmalby.
Čím je výjimečná prostějovská sbírka, které se od 90. let systematicky věnujete?
Prostějovská sbírka podmaleb na skle není příliš rozsáhlá, ale je výjimečná tím, že jsou v ní zastoupeny všechny moravské dílny převážně velkoformátovými podmalbami. Velmi hodnotný je soubor pěti podmaleb nejstarší moravské produkce tzv. dílny šípkových růží a tulipánů z konce 18. a počátku 19. století. Výjimečná je i skupina moravských zrcadlových obrazů s figurami jednotlivých světců. Z ikonografického hlediska zaujme v prostějovské sbírce motiv sv. Anny Samotřetí, který je reprezentován sedmi podmalbami, což je ve srovnání s ostatními muzejními kolekcemi poměrně neobvyklé.
Jaké nejzajímavější nebo nejcennější dílo jste za dobu své kariéry restaurovala?
Bezesporu k nim patří výjimečný obraz Litanie loretánské znázorňující modlitbu, jež představuje významnou součást mariánské spirituality. Tento obraz se v českých muzeích zachoval jen v několika exemplářích. Za jedinečný považuji Křest knížete sv. Cyrilem a Metodějem. Jedná se o ojedinělý motiv podmaleb na skle, který se dochoval pouze v dalších třech kusech. Zajímavá, ale velmi náročná byla práce na cyklu podmaleb zobrazující vícefigurální scény z legendy o sv. Jenovéfě z dílny malíře zalomených obočí, které byly ve velmi špatném stavu a chtěla jsem je všechny prezentovat na výstavě. Podařilo se!
Olga Kosíková pohledem Veroniky Hrbáčkové, ředitelky Muzea a galerie v Prostějově
Olga Kosíková se narodila 24. září 1957 v Hustopečích. Již od dětství ji bavilo malování, po celou dobu základní školní docházky navštěvovala výtvarný kroužek. Po ukončeném studiu na Gymnáziu Hustopeče (dnes Gymnázium T. G. Masaryka) úspěšně absolvovala přijímací zkoušky na Zahradnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně (dnes Mendelova univerzita v Brně), ale nebyla přijata. Rok učila na zvláštní škole v Hustopečích. Během první mateřské dovolené se přihlásila ve školním roce 1979/80 do odborného kurzu muzejních konzervátorů při Moravském muzeu v Brně, který ukončila s vyznamenáním. Její první mistrovskou prací byla pravěká keramická nádoba. Po přestěhování do Prostějova v roce 1981 našla práci v prostějovském muzeu.
V roce 1985 krátce působila v Okresním kulturním středisku v Kostelci na Hané jako střediskářka, což je dobový výraz pro referenta kulturní osvěty. Na sklonku 80. let 20. století pracovala opět v muzeu Prostějovska jako konzervátor a samostatný odborný referent muzeí. V roce 1989 se přihlásila na dvouleté pomaturitní specializační studium při zaměstnání v oboru konzervátorství při Ústředním muzeologickém kabinetu Národního muzea v Praze. Revoluční měsíce strávené v hlavním městě pro ni byly zdrojem velké euforie do studia i zaměstnání.
Během studijních pobytů se seznámila s laboratořemi Univerzity Karlovy a poznala tamní pracovní režim, otestovala si konzervaci všech dostupných materiálů, ale nejvíce ji zaujala technika malby na skle za studena. Individuálně proto využila možnosti profesně se zdokonalovat u Jany Hrevúšové ve Státních restaurátorských ateliérech rovněž v Praze. Pod vedením zkušené restaurátorky se Olga Kosíková učila techniku restaurování podmaleb. Pro závěrečnou zkoušku si z dostupných oborů zvolila konzervaci lidových maleb na skle a práci pod stejnojmenným názvem obhájila na výbornou.
Následně se začala systematicky věnovat kolekci podmaleb ve sbírkách prostějovského muzea. V roce 1990, kdy probíhala rekonstrukce hlavní budovy muzea, dojížděla Olga Kosíková na detašované pracoviště Státního zámku Plumlov. Po návratu zpět do Prostějova, tentokrát do nově zařízené dílny restaurátorského pracoviště, se věnovala konzervaci sbírkových artefaktů z různých muzejních fondů. Připravovala předměty do expozic věnovaných Jiřímu Wolkerovi, Hodinám nebo Josefu Mánesovi v Čechách pod Kosířem. Stěžejní část pracovní doby věnovala výstavní a propagační činnosti. Ve své pracovní náplni se snažila najít čas, ve kterém by se mohla věnovat také podmalbám na skle, její oblíbené činnosti. Za rok se jí podařilo zrestaurovat dva až tři obrázky, do roku 2018 jich bylo již pár desítek. Vzhledem k tomu, že se v prostějovském muzeu do této doby dosud žádné významné prezentace zaměřené na podmalby nerealizovaly, bylo jejím snem ukázat specifičnost obrazové kolekce z pohledu dílenské pestrosti na samostatné výstavě. Restaurování tohoto souboru se proto intenzivně věnovala v posledních třech letech, kdy spolu s kurátorkou Jitkou Vybíralovou Gajdošíkovou začaly výstavní projekt plánovat.
Specialista na lidovou výtvarnou kulturu a poutní devocionálie PhDr. Luboš Kafka z Etnologického ústavu AV ČR sbírku shlédl, vysoce ohodnotil její uměleckohistorický odkaz a podpořil myšlenku výstavy včetně vydání katalogu. Původně byla výstava naplánovaná na rok 2020, ale z důvodu celosvětové pandemie Covid 19 byla otevřena až v době adventu 2021.
V počátcích pracovní kariéry, kdy se Olga Kosíková s prostějovskou kolekcí podmaleb teprve seznamovala, nebylo možné soubor prezentovat. Jejich fyzický stav to neumožňoval. Značná část obrázků byla rozbitá, některé měly opadané barvy, jiné byly druhotně podlepené novinami. Vesměs všechny dřívější konzervátorské zásahy na podmalbách, mnohdy staré několik desetiletí, byly neprofesionální, rámy byly v minulosti nevhodně vyměněny. Identifikační karty k předmětům postrádaly informace o původu, lokaci a určení. Každá podmalba potřebovala individuální přístup. V úzce profilovaných oborech je problematické sdílení s dalšími kolegy, ať už z paměťových institucí nebo působících samostatně, a to proto, že existuje jen velmi omezený počet specialistů, nejen v České republice, ale i v zahraničí. Každý z nich si své postupy chrání a neprozrazuje. Mnoho postupů objevila Olga Kosíková během své praxe sama. Za téměř čtyři dekády pracovního nasazení má snahu stále se na tomto poli zdokonalovat. Každoročně se například účastní konferencí, které pořádá Metodické centrum konzervace při Technickém muzeu v Brně. Konzervátor i restaurátor musí mít s předměty trpělivost, vrozený smysl pro detail. U podmaleb to platí dvojnásobně. Navrátit původní podobu a obnovit zářivost barev tak křehkým předmětům jakými tato dílka jsou, je velmi náročná práce, s neobvyklou metodou postupu, kdy se musí obrázek neustále obracet a z čelní strany kontrolovat, zda doplněné zásahy vypadají autenticky. Olga Kosíková ve svém celoživotním povolání našla naplnění, bere je jako poslání. Obnovovat zašlou krásu na historických předmětech pro ni znamená dělat radost nejen sobě ale hlavně návštěvníkům.
